erbBenešov nad Černou

SROP

Czechpoint

Ziveobce.cz

CEZ

Rallycross


Benešov nad Černou
NĚMECKÝ BENEŠOV/'DEUTSCH BENESCHAU



Benešov nad Černou na počátku 20. století.
Město Benešov nad Černou (668 m) leží na hlavní silnici Nové Hrady-Kaplice. Z Benešova odbočují okresní silnice do Trhových Svinu, do Pohorské Vsi a do Černého Údolí. Osada Benešov nad Černou, do roku 1946 Německý Benešov, založil patrně počátkem 14. století Beneš z Michalovic, jenž byl pánem na panství velešínském. V té době zřejmě už stál v Benešově hrádek, ke kterému patřili poddaní z okolních vesnic. Podle pověsti si na počátku 14. století panstvo vyjelo do zdejších lesů na lov zvěře. Kdosi spatřil statného jelena a zvolal: „Penesch, schau!" Beneš jelena uviděl a skolil. Místu, kde byl jelen uloven, se začalo říkat Beneschau - Benešov. V roce 1355 držel benešovské panství Jindřich z Michalovic, jenž sídlil na Velešíně. Z roku 1332 jsou zprávy o tom, že stará benešov-ská kaple (stála už v roce 1311) byla přestavěna na gotický kostel sv. Jakuba. Jindřich na benešovském hrádku postavil v roce 1368 kapli sv. Václava, v níž byl pravděpodobně pochován. V roce 1383 se ujal benešovského dvora Jan, který osadu povýšil na město. V té době už se do Novohradských hor snažili dostat Rožmberkové, jimž na solných cestách mezi Freistadtem, Trhovými Sviny, Třeboní a Novými Hrady michalovický majetek překážel. Vysoké dluhy a nepořádek na velešínském panství, které celé Jan převzal, přispěly k tomu, že mu nezbývalo nic jiného, než je roku 1387 prodat Rožmberkům, kteří je připojili k panství novohradskému. Benešovský hrádek zřejmě neměl pro nové pány valný význam, protože jej nechali opuštěný, až se rozpadl. 15. století přineslo do českých zemí neklid, války i politickou nejistotu. Po smrti Ladislava Pohrobka opustili Prahu na delší čas Habsburkové a českým králem byl v roce 1458 zvolen Jiří z Poděbrad, který brzy musel zasahovat proti zdánlivě mírumilovným reformám jednoty bratrské. Zavést řád v zemi, zničené a zdemoralizo-vané husitskými válkami, se králi příliš nedařilo, proto zasahovala i jednota zelenohorská, jejíž vojska, vedená Zdeňkem ze Šternberka, pozůstatky náboženských úchylek likvidovala způsobem hodně nevybíravým.



Benešov nad Černou na počátku 20. století.
V roce 1467 Šternberkovo vojsko přepadlo a vypálilo i Benešov. V roce 1504 pán z Rožmberka udělil Benešovu právo pořádání týdenních trhů. Z pivovaru, založeného v roce 1570 Jakubem Krčínem z Jelčan, se v roce 1594 stala radnice. První zmínka o české škole v Benešově je z roku 1597, německá škola byla založena v roce 1630. V roce 1604 byl v Benešově postaven vodovod. Kostel sv. Jakuba Většího, původně gotický, byl do současné podoby upraven v roce 1630. V roce 1340 byla u kostela založena fara. Kašna a socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1726 které se zachovaly na podlouhlém náměstí, byly vytvořeny ve slohu barokním. Další čtvercovou kašnu lze zahlédnout i u křižovatky nad náměstím. Po smrti posledního Rožmberka Petra Voka drželi zbytek rožmberského dominia Švamberkové, kteří o ně jakožto čeští povstalci brzy přišli, a v roce 1620 novohradské panství získal císařský generál Karel Bonaventura Buquoy. V té době už v Novohradských horách získával převahu německý jazyk. V roce 1770 přišel na Benešovsko průmysl.

Holanďan Adrian Battista založil nedaleko Benešova, na obecním pozemku Třebíčko (Sankt Gabriela), známou železárnu Gabriela (Gabrielen Eisen Hútte). Železárnu koupil v roce 1780 Jindřich John, v roce 1808 Jan Homolka a v roce 1823 hrabě Jiří Buquoy. Od roku 1838 ji měl Edward Thomas, který zde sice v roce 1851 postavil novou huť (Sankt Gabriela Eisenwerk), ale v roce 1853 celou železárnu prodal společnosti Lanna-Kail-Procházka. V roce 1870 objekt opět koupil Buquoy, který výrobu železa zastavil a do objektů umístil zařízení pily, která byla v provozu do roku 1963.

Třebíčko


Benešov nad Černou na počátku 20. století.
V letech 1837-1839 byly postaveny silnice Kaplice-Benešov-Nové Hrady a Benešov-Černé Údolí. Po roce 1848 se Benešov stal součástí hejtmanství Kaplice, soudního okresu Nové Hrady, a v roce 1881 byl povýšen na město, které dostalo nový název Německý Benešov. Rozvoj města byl v 19. sto- letí hodně zbržděn několika velkými požáry, které jeho historické jádro postihly v letech 1801, 1849, 1863 a 1891. Šestitřídní škola se zemědělskou pokračovací školou byly uvedeny do provozu v roce 1885. Město bylo důležitým střediskem obchodu, mimo výročního trhu se zde konaly především týdenní trhy a trhy na dobytek. Roku 1899 byla benešovská fara povýšena na děkanství. V roce 1911 žilo v Německém Benešově jeden tisíc devět set sedmdesát obyvatel německé národnosti. Benešov byl také vždy střediskem těžby a zpracování dřeva, ale byl zde i jiný průmysl. Mimo železárny Gabriela se v okolí Benešova objevovaly pily, hamry, mlýny, sklářské hutě, pivovary a lihovary a přímo v Benešově byla v roce 1915 založena továrna na nitěné knoflíky. V Benešově byla také výrobna dřevěné vlny, hrnčírna a vodní elektrárna. Pivovar, postavený u radnice v roce 1839, byl v provozu do roku 1941. Od roku 1903 byl benešovský pivovar pronajat budějovickému měšťanskému pivovaru. Vznik Československa v roce 1918 se v oblasti nesetkal s příznivým ohlasem, německé obyvatelstvo se obávalo, že bude v novém státě hrát podřadnou roli. Musela zasáhnout armáda a protičesko-slovenské akce rozehnat. 6. prosince 1918 Benešov obsadili českoslovenští četníci. V roce 1925 žilo v Německém Benešově přibližně jeden tisíc šest set Němců a sto Čechů. Samostatná česká škola v Benešově nebyla, české obyvatelstvo bylo v menšině a nemělo na výstavbu vlastní školy finanční prostředky, ale české vyučování mohlo probíhat ve třídách, které Čechům poskytovala škola německá.


Benešovská Radnice

V roce 1936 byla benešovská obecná škola rozšířena na školu měšťanskou, jež v roce 1937 dostala novou budovu. Během války se ve škole nevyučovalo, německá armáda si z ní zřídila lazaret. Od 8. října 1938 byl Benešov zabrán Německou říší. Obyvatelstvo přijalo německou armádu s nadšením, ovšem skutečnou podobu německého nacizmu poznali v Benešově až po vypuknutí války. Nadšení z příslušnosti k Německé říši opadalo tak, jak přibývalo mrtvých a raněných mladých benešovských mužů. Rostla nostalgie; vzpomínky na prezidenta Masaryka a na demokracii první československé republiky se ani mezi benešovskými Němci nedaly vymazat. Až do konce války se o udržování atmosféry strachu v Benešově staralo několik fanatických nacistů, hlavně správce benesovské elektrárny Piegl. (Po válce byl uvězněn v českobudějovické věznici, ze které se mu podařilo uprchnout.) Ještě na jaře 1945, když byla vojenská porážka Německa neodvratná, byl v Benešově zinscenován lidový soud se dvěma místními devatenáctiletými muži, kteří se chtěli vyhnout službě v německé armádě. Oba byli odsouzeni k trestu smrti a pro výstrahu oběšeni na náměstí. Rudá armáda přišla do Benešova 11. května 1945, čeští četníci se objevili až 16. června 1945. Po nedobrovolném vystěhování většiny německého obyvatelstva v roce 1946 začalo osidlování Benesovska různými lidmi z blízkých českých vesnic (např. ze Soběnova) a také rumunskými Čechy a Slováky z oblasti Valea Ungurului a Magyarpotok, později se přistěhovali lidé z dalších krajů.


Slepičí Hory

Malá skupina Němců, kteří mohli zůstat (nacistickými orgány perzekvovaní antifašisté a někteří lidé ze smíšených manželství), byla tvořena méně kvalifikovanými dělníky a rolníky ze samot, přesto to byl určitý předpoklad toho, že zaběhlý hospodářský chod oblasti by mohl pokračovat. Zpočátku se němečtí starousedlíci od dosídlenců hodně distancovali, veřejného života se nezúčastňovali, ale jednotná česká škola se zasloužila o jejich značnou asimilaci. Jako příslušníci nevhodného národa byli čeští Němci až do roku 1989 přehlíženi, jako by neexistovali. Staří postupně vymírali, mladí, kteří měli omezený přístup ke vzdělání a k perspektivnímu zaměstnání, využili každé příležitosti a dobrovolně následovali své odsunuté krajany, prchali do Rakouska nebo Německa. Proto na Benešovsku tato etnická skupina zestárla a silně se zmenšila. Protože při volbách do Národního shromáždění v roce 1948 dostali v Benešově kandidáti Národní fronty sto procent hlasů, obdržel Benešov titul „Vlastenecká obec". V roce 1950 žilo v Benešově osm set sedmdesát dva obyvatel. Noví dosídlenci se sice ve velké míře zabývali zemědělstvím, ale nestačili veškerou půdu obdělat. Nejednalo se o zkušené rolníky a bylo jich podstatně méně než bývalého německého obyvatelstva, navíc se s horskými podmínkami jen obtížně vyrovnávali. Po založení JZD v roce 1949 začaly být přednostně obdělávány jen lepší pozemky. Otázku zemědělských pracovních sil a oživení pohraničního města se snažily státní orgány vyřešit administrativním umístěním mladých lidí. V polovině padesátých let byla v Benešově zřízena internátní zemědělská učňovská škola, do které byly umísťovány děti z okresů Trhové Sviny a Kaplice. Zemědělská škola byla zrušena v roce 1965. Benešovské JZD bylo v roce 1951 vyhlášeno nejlepším družstvem v kraji. Potom však začalo upadat. Nepomáhalo ani sloučení s okolními družstvy a přejmenování na JZD Družba, v roce 1961 musel živořící družstvo převzít Státní statek Malonty. Přibývala neobdě-laná půda, v roce 1965 už v benešovském katastru zůstalo dvě stě osmdesát hektarů polí neobděláno. Na neobdělaných pozemcích vyrostl les. Dalšími známými benešovskými podniky byly: kožedělný podnik, zámečnictví a pstruhárna Státního rybářství Hluboká nad Vltavou.


Slepičí Hory

Protože v okolních obcích ubývalo obyvatelstva a udržování obecní administrativy se v nich jevilo jako přepych, byly tyto obce připojovány k Benešovu. V roce 1964 už jeho součástí bylo obyvatelstvo Klení, Valtéřova, Hartunkova, Černého Údolí, Kuří, Předlesí, Věrtelů, Ponholce, Sv.Víta a Klepne. V roce 1976 byla zrušena samospráva v Ličově, a tato obec byla připojena k Benešovu. Spolu s Lícovém se k Benešovu dostaly i jeho osady: Velké Skaliny, Děkanské Skaliny, Pusté Skaliny, Daleké Popelice, Dluhoště a jednoty Dub a Zikeš. V letech 1981-1990 byla součástí Benešova i obec Pohorská Ves a všechny její osady z oblasti mezi Lužnicí a Pohořím. V roce 1980 žilo v Benešově jedenáct set čtyřicet Čechů, čtyři sta šedesát tři Slováků včetně Rómů, třicet devět Němců a sedmnáct lidí jiných národností. V roce 1868 se v Benešově narodil spisovatel Josef Gangl, jehož literární tvorba byla zaměřena na vesnický život. Ganglův pomník najdeme na místním hřbitově. Je také známo, že v benešovském mlýně pobýval v mládí znamenitý šumavský spisovatel Adalbert Stifter, jemuž město v roce 1936 postavilo jednoduchý kamenný pomníček. V roce 1991 bylo v Benešově tisíc sto osm obyvatel, převážně Čechů. Dvě stě šedesát pět bylo Slováků a Němců třicet. Roku 1996 bylo město Benešov nad Černou vyhlášeno městskou památkovou rezervací. Poloha poblíž zalesněných vrchů sice Benešovu celoročně nabízí velké možnosti v cestovním ruchu i v lehkém průmyslu, ale přetrvávající předsudky o pohraničí a větší vzdálenosti od vnitrozemských správních a hospodářských center podstatně přispívají k prodlužování tradičního „jihočeského" čekání na zázrak. Přes všechny přetrvávající problémy příhraničí patří Benešov k obcím s velkým přírůstkem obyvatel (v roce 2004 přibylo sto patnáct obyvatel). Pouť se v Benešově nad Černou koná 25. července (sv. Jakub). Benešov nad Černou má třináct částí, v nichž žije tisíc tři sta sedmdesát čtyři obyvatel. Katastr obce je 5 706 ha.
[ Zpět na úvodní stránku ]    [ Vytisknout stránku ]

Copyright © 2007 - 2017  ·  Benešov nad Černou - oficiální stránky obce  ·  Všechna práva vyhrazena
Webmaster:  Robert Sedlák, DiS.  ·  PC servis KB s.r.o.  ·  www.pckb.cz